Po letech počítačových algoritmů a v předchozí kapoitole zmíněných kontroverzních výběrů dvou týmu do národního finále přišel v roce 2014 zlom, kdy byl poprvé zaveden systém College Football Playoff (CFP). Ten přinesl playoff systém se čtyřmi týmy. Místo jednoho finále vznikla vyřazovací fáze se dvěma semifinále a finálovým zápasem o titul.
Semifinále se začala hrát v rámci tradičních „New Year’s Six“ bowlů, které rotují mezi jednotlivými ročníky. CFP si tak zachoval vazbu na historii, ale zároveň přinesl moderní prvek, který fanoušci dlouho požadovali – skutečný boj o titul mezi elitou.
Zásadním rozdílem oproti BCS je způsob výběru týmů. O účastnících playoff nerozhoduje algoritmus, ale College Football Playoff Selection Committee. Tento výbor má zhruba třináct členů a skládá se z bývalých trenérů, hráčů, univerzitních funkcionářů a atletických ředitelů.
Komise každoročně od konce října zveřejňuje vlastní žebříček, který je dnes považován za nejdůležitější měřítko výkonnosti týmů v univerzitním footballu. Při rozhodování se hodnotí nejen bilance výher a porážek, ale také síla soupeřů, výsledky proti přímým konkurentům, tituly v konferencích a celkový „eye test“ – tedy dojem z výkonů na hřišti. Systém je záměrně flexibilní, ale právě to je zdrojem častých debat. Neexistují automatická místa pro konkrétní konference a konečné rozhodnutí je vždy do určité míry subjektivní. Tento systém produkuje nekonečné debaty – a možná právě to je jeho cílem. CFP se stalo televizním dramatem ještě předtím, než se kopne do míče. Každý týden nové žebříčky, nové argumenty, nové křivdy, ke kterým se níže dostaneme. Výběr týmů dostala na starost komise složená z lidí, kteří jsou s univerzitním sportem profesně i finančně propojeni. Oficiálně nezávislí. Neoficiálně hluboce zakořenění v systému, který dlouhodobě zvýhodňuje velké značky, silné konference a „správné“ televizní trhy.
Čtyřtýmový formát přinesl dramatické zápasy a jasného šampiona, ale rychle také ukázal své limity. V mnoha sezónách bylo pět, šest i více týmů, které měly realistický nárok na titul. Přesto zůstávaly za dveřmi. Menší konference prakticky hrály o čest, ne o šanci stát se mistrem. College football sice získal playoff, ale rovnost šancí zůstala iluzí.
College Football Playoff odhalilo naplno nepřiznaná hierarchie. Týmy z konference SEC mohly prohrávat, klopýtat, hrát slabší sezóny – a stejně dostávaly výhodu pochybnosti. Týmy z menších konferencí musely být dokonalé. A ani to často nestačilo. Komise sice tvrdí, že hodnotí „nejlepší týmy“, ne „nejzasloužilejší“. Jenže tohle slovíčkaření má jasný dopad: některé školy hrají sezónu s vědomím, že jejich strop je předem daný. Ne proto, že by nebyly dobré – ale proto, že nejsou „správně dobré“. CFP Rankings nejsou jen sportovním hodnocením. Jsou televizním obsahem. Každý týden nové pořadí, nové spory, nové clickbaity. Nejasná kritéria nejsou chyba systému – jsou jeho funkcí. Dokud se fanoušci hádají, systém vyhrává.
Tady je výčet problematických rozhodnutí, které roztáčely kola nekonečných debat o spravedlnosti výběru (again):
TCU a Baylor (2014)
Úplně první sezóna CFP nastavila tón celému systému. Baylor i TCU zakončily rok 2014 s bilancí 11–1, oba týmy byly spoluvítězi konference Big 12 a oba měly argumenty na účast v playoff. Jenže místa byla jen čtyři. Komise nejprve TCU v průběžném žebříčku posunula na 3. místo, aby ho v posledním týdnu bez jediné porážky odsunula na šesté. Výsledek? Big 12 zůstal bez zástupce, zatímco se do playoff dostal Ohio State – tým s jednou porážkou, ale s mediálně atraktivním závěrem sezóny. Vzkaz byl jasný: nemít konferenční finále a silný brand je problém.
UCF (2017)
Možná nejčistší případ systémové nespravedlnosti. UCF v roce 2017 vyhrálo všechny zápasy, včetně bowl game proti Auburnu, který během sezóny porazil jak Alabama, tak Georgia – pozdější finalisty CFP. Přesto byl UCF v konečném žebříčku až 12. Důvod? Slabá konference (AAC) a nedostatek „kvalitních výher“. Jinými slovy: dokonalost nebyla dost dobrá. UCF si nakonec vyhlásilo vlastní národní titul – ironický protest proti systému, který mu nedal ani teoretickou šanci se o titul utkat na hřišti.
Ohio State vs. Penn State (2016)
Sezóna 2016 přinesla jiný typ kontroverze – tentokrát uvnitř elitní konference. Penn State vyhrálo Big Ten, porazilo Ohio State ve vzájemném zápase a mělo stejnou bilanci porážek. Přesto šlo do playoff Ohio State, zatímco Penn State skončilo mimo. Komise argumentovala „celkovou konzistencí“ a „silou výkonů“. Přeloženo: některá kritéria platí jen někdy.
Wisconsin (2017)
Wisconsin vstupoval do konferenčního finále sezóny 2017 bez jediné porážky. Prohrál až v zápase o titul Big Ten s Ohio State – a to znamenalo okamžitý pád mimo playoff. Zatímco Alabama, která se do svého konferenčního finále ani nedostala, postoupila. Wisconsin byl potrestán za to, že měl možnost prohrát navíc.
Florida State (2023)
Poslední velký případ čtyřtýmové éry přišel v roce 2023. Florida State vyhrálo všechny zápasy, získalo titul v ACC, ale přišlo o zraněného quarterbacka. Komise rozhodla, že tým bez své hvězdy „není jedním ze čtyř nejlepších“. Výsledek? Historicky první neporažený šampion Power Five, který byl z playoff vyřazen. Rozhodnutí, které definitivně potvrdilo, že CFP nehodnotí výsledky – ale projekci budoucí atraktivity.
Společný jmenovatel
Všechny tyto případy mají něco společného:
– nedostatek prostoru (4 místa)
– subjektivní rozhodování komise
– systematickou výhodu pro velké značky
– minimální šanci na odvolání.
College Football Playoff opakovaně ukázal, že výsledky na hřišti nejsou konečným arbitrem. Jsou jen jedním z argumentů – a ne vždy tím nejsilnějším.
A tak tlak fanoušků, médií i samotných univerzit postupně sílil – a vyústil v další zásadní reformu.
Rozšíření CFP na 12 týmů
Od sezóny 2024 vstoupil College Football Playoff do nové kapitoly. Pole účastníků se rozšířilo na 12 týmů, což zásadně mění dynamiku soutěže. Pět míst je vyhrazeno pro nejlépe hodnocené vítěze konferencí, zbylých sedm týmů vybírá komise na základě žebříčku.
Čtyři nejlepší týmy mají v prvním kole volno, zatímco zbytek se utká v úvodních zápasech hraných na hřištích lépe nasazených soupeřů. Playoff se tak přibližuje modelu známému z jiných amerických sportů, aniž by zcela opustilo specifika univerzitního footballu.
Zároveň ale platí, že ani dvanáct týmů nevyřeší vše. Komise zůstává u moci, subjektivita nezmizela a debaty budou pokračovat. Jen se přesunuly o pár příček níž.
Jasným příkladem byla tiráda mezi Notre Dame a Miami při letošním výběru.
Rozšíření playoff na 12 týmů tyto konkrétní křivdy už neodčiní. Ale vysvětluje, proč ke změně vůbec došlo. Tyto týmy nejsou jen oběťmi minulosti – jsou důkazem, že systém potřeboval opravit. Otázkou zůstává, kolik podobných příběhů ještě vznikne, než se college football odhodlá přiznat, že spravedlnost a kontrola nejdou vždy ruku v ruce.
Kam může systém směřovat
College Football Playoff zůstává živým organismem. Diskutuje se o dalším rozšíření, o vlivu přestupového portálu, o finančním významu NIL kontraktů i o neustálém přeskupování konferencí. Možná se brzy bude mluvit o 16 týmech, možná o úplně novém modelu.
Jedno je však jisté: CFP dnes představuje nejambicióznější pokus v historii college footballu najít spravedlivou cestu k titulu mistra USA.
A i když se debaty o férovosti a rovnosti šancí nikdy zcela neutiší, playoff konečně dalo odpověď na otázku, která univerzitní football provázela desítky let – kdo je skutečně nejlepší.
Co by bylo skutečně férové?
Skutečně spravedlivý systém by měl jasná a předem daná kvalifikační pravidla, automatická místa pro všechny vítěze konferencí, minimální prostor pro subjektivní „dojem“. Jenže to by znamenalo vzdát se kontroly. A to je něco, co college football IMHO v současné podobě udělat nechce.